Camino

Buen Camino !

Proč odkládáme sny?
A na kdy vlastně?

Jeden můj velký sen je cesta do Santiaga de Compostela. Před třemi lety mi kamarád půjčil knihu Poutník - Mágův deník - Paulo Coelho...Okamžitě jsem se do putování po Španělsku zamilovala a řekla si : ,,Camino jednou půjdu..." a pustila to z hlavy.

Později se mi do rukou dostala podruhé kniha Poselství od protinožců a já si znovu uvědomila : ,,Ano, to je to, co potřebuji. Zůstat v buši s domorodci, učit se od nich sžívat s přírodou a putovat a jen být. Žádná civilizace, jen příroda a lidé s telepatickými schopnostmi, ničím nezatížení. To bych jednou chtěla projít..."

Někdy často znamená nikdy.

Přichází další znamení - film Než si pro nás přijde. 
,,Chci to stihnout dřív, než těsně před smrtí..."

Trávím večery s bráchou na chalupě, rozhozená z nefunkčního manželství a on mi pouští film - Jíst, milovat, meditovat. To bylo loni poprvé. Letos v květnu mi to pouští znovu. Nic se nezměnilo ve smyslu přestat snít a plánovat a uskutečnit to!

Zoufale si přeji zabouchnout za sebou dveře a jet teď hned na svou cestu k sobě.

,,Je tisíc důvodů, proč si tu cestu nemůžu dovolit".

,,Jeď hned." Bráchovi se to kecá. Nemá rodinu, závazky, ten si brouzdá po světě už několik let. Miluje hory a já si ráda prohlížím jeho fotky z cest a sním...

,,Jednou to uvidím na vlastní oči."

Uvědomuji si těch spousta letních nocí pod širákem, kdy koukám na hvězdy a když problesknou světla letadla, představuji si, jak se jednou budu já dívat z letadla na světla pod námi.

V květnu se začnou dít věci. Na naší akci Terapie srdcem - Odhoďte všechno, co vás svazuje v Letohradě plánujeme s Veru program na sobotu, kdy je potřeba areál biatlonu uvolnit pro jinou akci a mě napadá jít na malé jednodenní putování a zařadit nějaké úkoly z knihy Poutník. 
,,Já to tady mám v notebooku,"slyší náš rozhovor Markéta, jedna z účastnic.

Rozvíjíme rozhovor na téma Camino a já nevěřím tomu, když slyším sama sebe :,,Já bych to chtěla letos jít."
Markéta :,, Já taky, ale až příští rok." Trochu klesám na mysli. Zase odklad. Cítím potřebu dát to teď. ,,Pojďme to spolu letos.
Markéta není úplně proti. Známe se 4 dny.

Zřejmě v Letohradě něco zásadního opravdu odhazuji, protože jsem rozhodnutá.

Když začínám znovu pochybovat, vidím na parkovišti, jak se něco krásně třpytí. ,,To snad není možné!"

Leží tam na zemi přívěsek Š (PANĚLSKO)

,,Mami, jeď." Mí úžasní synové.

,,Táni, jeď, já udělala přesně ve tvém věku to samé, odletěla jsem do Austrálie, aniž bych znala řeč. To je to nejlepší, co pro sebe teď můžeš udělat." Mamka mě překvapuje, často nechápala mé životní pohnutky.

Veru říká : ,,Jeď a krásně si to užij."

Najednou mi to říkají všichni a cítím, jak mi to přejí.
Přemýšlím, čím to je a už to vím. Když zmizely mé vnitřní pochybnosti, všichni blízcí na to reagují.

Konečně jsem dospěla k opravdovému rozhodnutí a najednou nic není problém, všechno jde jako po másle.

30.7. 2013

Letadlo

Nejdřív dlouho stojí na místě.

Potom couvá.

Znovu stojí.

Pomalu a váhavě se rozjíždí.

Je to velmi dlouhý rozjezd.

Zatáčí vpravo, potom vlevo.

Pak začíná přidávat a před sebou má už jen rovnou ranvej.

Při startu spotřebuje nejvíc energie a paliva.

Jede jako o závod.

Začíná se odlepovat od země.

Letí.

Je na té správné vlně.

Praha pod námi a já letím za svým snem.


spain 

Poslední kapitola


Vztah může být setrvačnost nebo radost i v pozdním věku

1.9. 2013

Letiště Bilboa Španělsko

Zbývá devět hodin do odletu. Máme poslední eura a letištní přirážky vysoké.
,,Jeď autobusem do centra a kup něco dobrého, já mám tak oteklé nohy, že to nedám. Počkám tady s báglama." Markéta má dost, stejně jako já. Měsíc, den za dnem, jsme šly s jedenácti kg batohy na zádech celkem 800 km.

Na zastávce pozoruji manželský pár kolem sedmdesátky. Mluví spolu, ale nedívají se na sebe. Žádný úsměv, laskavé gesto, nic. Totální prázdno. Oba mluví někam před sebe a nemají odvahu podívat se do vyhaslých očí svého partnera.
Autobus je poloprázdný, ale sedají si ke mně. Sedíme proti sobě a já tuto smutnou scénu mám před očima ještě celou půlhodinu.
Tak takhle můžu dopadnout?

NE!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!PROSÍM, TOHLE NE!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Jsem ráda, že jsme na konečné a v prvním obchodě uspokojuji svou vášeň pro dobré jídlo a jím ještě teplou a voňavou bagetu za chůze.

Autobus zpět na letiště je přeplněný, ale to nijak neodradí jiný pár sedmdesátníků, kteří dobíhají na poslední chvíli, každý se dvěma kufry. Nemají místo k sezení a tak celou cestu stojí. Něco si zaujatě vypráví, smějí se, lehce se jeden druhého dotýkají a já jsem vděčná za ten dnešní extrém, jak vztah i v pozdním věku může a nemusí vypadat...
Malá ukázka z připravované knihy Tělo a duše promlouvá cestou do Santiaga de Compostela.

vodotrysk